Když se řekne „bazénová sůl Chlorito“, může vás napadnout docela obyčejný pytlík soli, co jí přidáváte do polévky, anebo kterou v pohádce „Byl jednou jeden král“ sypal Jan Werich s úšklebkem do potoka, aby zdůraznil, jak nicotná chemická sloučenina to je. V zásadě měl částečně pravdu, neboť soli je v oceánech obrovské množství a je doslova nevyčerpatelná, ale o tom samozřejmě není samotná pointa pohádky.

Sůl je skutečně nad zlato, neboť samotným zlatem si chléb s máslem neposolíte, stejně tak vám neposlouží ani v bazénu pro desinfekční účely. Jak souvisí sůl s desinfekcí? Mnoho lidí, především starší ročníky, si sůl spojují s konzervací uzenin. Takto nakládané potraviny skutečně brání rozvoji plísní, bakterií a hniloby, ovšem v bazénech jde o jiný princip.

Tam se používá mořská sůl zbavená některých prvků, především jódu a železa, aby procházela přístrojem – solinátorem, na jehož elektrodách se solný roztok rozkládá na jednotlivé ionty sodíku a chlóru. Jedná se tedy o chlorový způsob eliminace mikroorganismů, nikoli bezchlorový. Chlorové ionty se okamžitě vážou s vodou za vzniku kyseliny chlorné, takže jde o podobnou metodu, jako kdybyste dodávali chlór v tabletách.

Má to ovšem ve srovnání s tabletami své výhody – jednoduché dávkování, téměř bezpracné, nízké provozní náklady (sůl je levná a stačí ji přidávat opravdu málo, v desetkrát nižší koncentraci, než je v moři) a zároveň za vás zařízení ohlídá pH vody, což je podmínkou pro správnou účinnost desinfekce a vyváženost obsahu chlóru ve vodě. Solinátor by tedy měl mít k dispozici tzv. pH čidlo – sondu, která automaticky řídí regulaci koncentrace soli v bazénu.

Zásadní výhodou je i bezpečnost s ohledem na skladování soli v domácnosti – když se totiž k soli dostanou nedopatřením děti nebo zvířata, nemohou ji pozřít, neboť to nedovolí samotná chuť, a trocha soli na jazyku jim zásadně neublíží, zatímco chlorové tablety (chlornan sodný) je mohou i usmrtit.