Protože v tomto odvětví se moc neorientuji, otázala jsem se na názor svého partnera, kterého jsem tím hodně rozesmála. On totiž nerozezná samopal od míchačky na maltu. Na vojně sice sloužil, ale v byl u stavebního vojska, tedy asi již posledních a dosluhující Pétépáků. Ano, ti skutečně ještě v osmdesátých letech existovali i když se všude tvrdí, že zanikla v roce padesát šest nebo devět, jak jsem našla na internetu. Nevadí, všichni víme alespoň přibližně, jaké zbraně byly v době kamenné, ve středověku a nyní v současnosti. Dříve to byl kamenný mlat, poté například sudlice, prak nebo také řemdih. V současnosti jsou zbraně všelijaké, počínaje klasickými s ruční obsluhou a konče plně automatickými. Kdo jich má více a lepší, vítězí.   

Kupříkladu palné zbraně nevypadaly zpočátku nijak hrozivě. Než jste ji nachystali k výstřelu, mohl nepřítel v klidu posvačit. Pak jste mohli vystřelit pouze jednou a museli jste mít hodně štěstí, abyste někoho vůbec trefili. Jenže právě tohle se časem změnilo a když přišel Henry se svou opakovací ručnicí, bylo to skoro jasné, kam se to bude ubírat dále.

Nebyla by to armáda, která potřebovala zbraň, která může střílet rychleji a ve větším množství. Takže z normálních kulometů byly nejprve rotační a poté ty, ve kterých se střelivo používalo trochu jinak. Není válečný film, kde byste neviděli pás s náboji, který se posunuje směrem k hlavni, kde dochází k tomu, o co vlastně kráčí. K výstřelu.  Je to hlaveň, která vysílá smrtící kulky k nepříteli a tam nekompromisně ničí živý materiál, jak někde psáno. Voják tedy pokud nechce být postřelen musí být zalezlý někde, kam střely nedoletí. Nejlépe v zákopu, který se pak protistranou bombarduje shora letecky, nebo klasickými minomety. Také technika, bez které se armáda neobejde. A vůbec, je nám třeba neustále zbrojit?